Problém zvaný společný pokoj

12. července 2017 v 9:00 | Normal Girl
Nevím jistě, ale asi jsem jediná, kdo sdílí pokoj se sourozencem, který je ode mě téměř 10 let. Ale je to opravdu nejhorší forma bydlení, která existuje. Obzvlášť, když při zařizování pokoje se původně počítalo jen s dvěmi dětmi, ne třemi. Moji rodiče si ale v roce 2004 udělali další dítě, takže se v pokoji po nějaké době objevila druhá patrová postel. Po té manželské, kterou pořídili pro mě a o 4 roky mladší sestru, to nebyl zrovna chytrý tah. Zabralo to moc místa a vzhledem k tomu, že všichni máme přes metr sedmdesát na výšku (a to i ta nejmladší), tak je opravdu složité existovat pod oběma postelemi, jak se to inzeruje v letácích SCONTO nábytek. Pokoj mající cca 4x3 metry se s těmi postelemi zdá mnohem menší. Nehledě na fakt, že rodiče tak úplně nedomysleli šatní skříně a skutečnost, že někdy vyrosteme a budeme potřebovat jiné typy ukládacích prostor, než jsou komody s pěti zásuvkami. Takže po tom, co se moje sestra odstěhovala, tak jsem do pokoje koupila šatní skříň, kam nejen dám věci složené do polic, ale můžu si do ní i něco pověsit na ramínka a do šuplíků se vejde mé spodní prádlo a ponožky, abych je měla stranou od spodního prádla nejmladšího sourozence, který má svou vlastní skříň. Přeci jen krajky a tanga nejsou určené pro dítě na základní škole. A mé dražší kousky také ne. Pořád přemýšlím, jak jí zamezit přístup do mé skříně.

Další problém společného pokoje je, že je ho třeba debordelizovat pokaždé, když se čeká nějaká návštěva, která s velkou jistotou vleze právě do našeho pokoje. Tak úplně mi nejde udržovat pořádek přes školní rok pod postelí mladší sestry. Až když teď odjela na tábor, tak jsem konečně ujistila sama sebe, že ten kancelářský stůl, který jí dali rodiče, stále stojí na tom samém místě. Dokonce jsem pod ním objevila dvě ze svých kabelek, z toho mi jednu daroval můj ex k narozeninám, takže mi to ani nevadilo, že na pár měsíců zmizela z mého dohledu.
Dokonce jsem našla i koženkovou červenou pohovku, kterou moji rodiče strčili prve pod mou patrovou postel, ale já ji sama přestěhovala k oknu. Poslední měsíc byla zaházená oblečením a trůnil na ní koš s vypraným a vysušeným prádlem, který nejmladší dítě mělo roztřídit a uklidit. Všechno to zbylo na mě. Co se dá dělat.

No a poslední co mě opravdu a nehozně v tomto šíleném stylu bydlení trápí je skutečnost, že i když si někoho náhodou najdu, tak není možné si kluka nebo holku vzít na přespávačku do pokoje, protože patrová postel je už pár let stará a dost vrže, nehledě na fakt, že už čekám jen, kdy se mnou spadne, ale k tomu má nejmladší sestřička z vedlejší postele výhled přímo do té mé. Plus pánská přítomnost nutí mé prarodiče cestovat na opačnou stranu bytu a otravovat se vším možným.

Jistě tenhle problém by se dal vyřešit tím, že si zaberu obývací pokoj, ale jen kdyby v něm nebydleli prarodiče. Takže mi už zbývá jen vydržet do doby, než si vydělám dost peněz na to, abych se odstěhovala sama do vlastního, nebo, jo je to morbidní, počkám, až babičku s dědou vypravíme na poslední cestu. Což může klidně trvat ještě dvě desetiletí, čili je pomalu reálnější se odstěhovat do svého.

A než se tohle všechno vyřeší, tak jsem nucená nenavazovat vztahy, nebrat si domů návštěvy a trpět nepořádek, který se mi daří krotit jen, když není nikdo doma. Život je holt těžký.

Vaše

Normal Girl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama